*Guatemala* Roadtrip: Mexiko-Guatemala-Belize vol.2

Tak a je tu pokračování našich cest po střední Americe (konečně!). První čtyři dny naší cesty jsme se rychlostí blesku…ehm…teda spíš rychlostí místních autobusů…vozili po vnitrozemském Chiapas a plní nadšení a očekávání jsme s trochou nervů pěšky překročili hranice mezi Mexikem a Guatemalou (díky fotbalovému přenosu si nás celníci skoro ani nevšimli – to bylo mimochodem úplně poprvé, co mi připadal fotbal opravdu užitečný 😉 ). A jedeme dál…

P1070821_2_3_4_5

DAY 4 : v šeru za hranicemi Guatemaly

Tak jsme v Guatemale, začíná se stmívat a v dálce řve kluk visející ze dveří starýho školního americkýho autobusu HUE HUEEEE, HUE HUEEEEE. Ha! Huehuetenango – město. Nasedáme a jedem, snad tam najdeme nějaký hostel…

Cesta teda strašnej blázinec. Nepohodlný sedačky (modřiny na zadku obří, mám pocit, že se mi pohnula trochu i kostrč z těch „dálnic“), všichni řvou, hraje nahlas hudba (já jsem z ní nadšená, takový reggae – ale víc ukřičený a hodně energický). Autobus je plný, ale ještě u kukuřice naskakujou další kluci za jízdy, visí ze dveří a zpívají. Únava už hodně značná, ale držíme se, nemůžem usnout. Před desátou jsme v Huehuetenango. Po cestě jsme našli hostel Todos Santos Inn, kde budem nocovat. Akorát spoj do města už z okrajovýho nádraží nejede. Ondra jde hledat, na nějakou tabuli asi 200 metrů ode mě, jak bychom se tam mohli dostat. Během 2 minut se kolem shlukne skupina taxikářů, různě do mě šťouchají, že mě někam odvezou. Dost se bojím, je mi zima, je mi do breku…ale držím se, koukám do země a čekám na parťáka. Dorazil dřív, než jsem se stihla rozbrečet, dostal trochu čočku, že mě tam nechal, ale na hádání není čas. Berem předraženýho taxíka do hostelu.

P1070743

P1070745

Jsme dost vyčerpaní. Hostel trochu útulný, ale spíš strašidelný, dáme pivko ze zásob, píšu do deníčku a těšíme se na další dny. Boty smrdí pekelně (i moje – o Ondrových ani raději nepíšu – to FAKT nešlo).

DAY 5: Cesta k Lago de Atitlán

Ráno vstáváme v půl 6 (chtěli jsme spát dýl, ale nějak to nejde – asi dehydratace – nekoupili jsme vodu a netroufli jsme si pít tu z kohoutku – popravdě ani moc nevoněla). Jdeme pěšky na náměstí, nikde nikdo, celý Huehue ještě spí. Chytáme nějaký školní bus na nádraží, kde by měl jet autobusy do Quetzaltenanga (Xula) – Sololá – Lago de Atitlán. Bus směr Xula je dost nacpán a jede něco přes dvě hodiny, samý retardér, zadek už prakticky necítím, navíc mi na rameni usnula babi se čtyřma slepicema přes rameno. Pak se vzbudila a smála se jak sluníčko.

P1070749

P1070766

P1070748

Na cestě zobem pražený banány s chilli, což je mimochodem neuvěřitelně dobrý jídlo! Akorát to chilli fakt síla a bůhví, kdy bude poblíž nějaký záchod, tak to nepřeháníme. Bus do Sololá jede z Xuly asi za hodinku a na cestu pro změnu bereme nějaký ledový kokos v karamelu. Zase pecka! V Sololá už jsme po polední a potřebujem dát něco teplýho do žaludku, tak najdem nějakou local restauraci, kde jsou štamgasti, levná polívka a pivko. Spokojení valíme dál. San Pedro je prej oblíbený místo amerických studentů na spring holidays, tak jsme natěšení. Chytáme další bus do San Pedra.

P1070784_5_6_7_8

P1070770_1_2_3_4

Jsme lehce zklamaní, měli jsme jinou představu. Komerce jak blázen. Všude vyšňořený americký slípky v šatičkách s nagelovanýma týpkama za ručičku…to jsme mohli jet do Dubrovniku! My raději víc local místa…A taky hodně prší (možná i v Dubrovníku takhle prší?!?!?). Ale zase krásný trhy – náušnice – už mám z tohodle tripu asi osm párů, ale kupuju zase. Ondra kupuje gatě. 

P1070766

Sedáme do nejvíc lowcost vypadající kavárny, kde mimochodem prodává nějakej týpek super obrázky (za ne až tak super ceny), kde vybíráme výlet na další den.

P1070789

A máme jasno – sopka San Pedro. V průvodci se píše, že obvykle se vychází s průvodci mezi sedmou a osmou a nám je jasný, že abychom si to užili, musíme americký velryby nechat daleko za sebou a vyrazit už před šestou. Pořád strašně silně prší – mám na nohách pantofle a beru je do ruky, aby mi neuplavaly. Celkem sranda, ale moc nemám ráda, když mi odpadky proplouvají mezi prsty. Připadám si trochu jako Zuzana Norisová v Rebelech a trochu jako vodníkova dcera (tak asi spíš vypadám).

Najdeme průvodce Josého (nahoru se totiž musí jen s průvodcem), domlouváme sraz na 5:30, kupujem 4x pivko na hostel, sušenky a ovoce na cestu a jdem do hostelu s krásným balkónkem a hamakou, kde sedíme do noci, kecáme s Finama, co jsou vedle v pokojíku a koukáme na jezero. Nádherný, nádherný…

P1070792

DAY 6: Sopka SAN PEDRO

Budíček 5:15, stejně už nespíme, asi po těch pivech (a taky tuším, že jsme neodolali nějaký vodce, co měli Finové). Ve městě nikdo, jen pár ospalců, kteří čekají na člun do práce. Potkáváme se s Josém a ten přivádí Juana, který nás prej provede nahoru. Moc se nesměje, takovej malej typickej Guatemalec podle mě lehce přes 50. Jsou sympoši i když se nesmějou. Juan jede na motorce městem a my jdem vedlě něj. Nakonec říká,  že pospíchá, ať si taky nasednem, tak sedáme a jedem všichni. Po silnici je to do lesa, kde začíná cesta, celkem kus. U nějaký boudičky necháváme jeho „dělo“ a jdem nahoru po cestě a je to strašně nádherný a jdeme parádně rychle a je to ještě krásnější, kávová plantáž, komentáře od Josého, velká vlhkost (dost se potím, a já se obvykle moc nepotím), stromy, prosvítající slunce, skoro běžíme, průvodce se směje, že nám moc nestačí…ale co stačí, abyste tu krásu nasáli, jsou fotky…

P1070875

P1070896-P1070898

P1070936_37_38_39_40

P1070838

P1070820

P1070926

P1070903

P1070905

Dojdeme nahoru a sedíme sami na vrcholu, něco po půl desáté dopoledne, je to nádherný. Dáváme oatmeal sušenky – strašně dobrý, ale možná to bylo tím hladem – marně jsem je chtěla najít v dalších obchodech a přivézt domů. Fotíme a kocháme se a pak sbíháme dolů, José nadšený, že bude doma u ženy brzy. Po cestě dolů potkáváme čím dál víc lidí, jsme rádi, že jsme tam byli sami a navíc se kazí počasí, před polednem už viditelnost fakt špatná. Mimochodem je celkem zajímavý, že skoro každý dopolko je relativně hezky a odpoledne a večer prší – asi jsem na zeměpisu nedávala dost pozor, protože nevím, proč to tak je. Zase jsem strašně spokojená a melu o tom, jak se mi to líbilo a opakovaně se ptám Ondry, jestli je taky tak nadšený, protože se mi zdá, že o to málo mluví. I když jen kývá, tak vím, že je. Před polednem jsme na hostelu a říkáme si, že si dáme odpolední pohodu, projdem se, pokoupíme dárky pro rodiny a zrelaxujem. Ale půl hodiny na to krájím papáju a říkám si, že je to škoda, že jedem dál…

P1070960

Dojíme mango a papáju, balíme batohy, necháme jim peníze i za noc, kdy tam nejsme a jdem na bus. Bus jede až za pár hodin, tak dáváme ještě kafíčko a naplánujeme cestu do Nebaju. Centrální Guatemala, žádní turisti, cesta tam krásná (až na to mlácení do zadku, kostrče a páteře). Přestupujeme v Chichicastenango – taky krásný město, malý, samý usměvavý babičky. Objevila jsem rudý flek s klíštětem, tak to preparujem a desinfikujem. Akorát nám to vyjde na přestup a jsme na večer v Nebaju. Celou cestu pršelo a batohy byly na střeše…takže durch. Smrdíme i tak, je nám to jedno. Vlastně už mi ani nepřijde, že bychom smrděli, spíš prostě jenom nevoníme – taky moje kosmetická taštička obsahuje mini sprchový gel, opalovací krém a desifekci – like a queen. Je už tma a taky máme hrozný hlad – poslední jídlo před polednem papája a mango, tak berem tuk-tuk do hostelu Popi´s. Není úplně levnej, ale je naprosto dokonalej!!! Takový to místo kam jedeš, když máš v životě veliký trable a už nechceš nikdy domů (kdyby někdo potřeboval, tak sem jeďte a já pojedu klidně taky 😀 – samozřejmě s Juli). Jsem nadšená (opět) – kluk co se o to stará je Australan, je tady zašitej už tři roky, kecáme s ním a říkáme, že máme hlad. Doporučuje mi tacos salát – nejlepší jídlo, co jsem kdy v životě jedla. Ale trochu si myslím, že to bylo tím hladem – pamatuju si, že jsem po cestě v buse měla dost velký křeče. Jsme tady jediní hosti, ale pak přijedou ještě dva kluci a jedna holka s batohama se ubytovat, popíjíme s nima pivka a kecáme kde byli a tak. Jsou moc milí a taky jsou všichni moc hezký…oproti tomu, jak vypadáme my. Postel brutálně trvdá, ale je nám to jedno, spíme jak zabití.

Na další den jsme naplánovali pěší cestu do poslední vesnice, která je namalovaná na mapě, trasa vede asi takto: Nebaj – Acul – Xexucap – Xexocom. Jsme natěšení…tak zase v dalším příspěvku. Pár fotek na „nalákanou“ dávám už teď 😉 .

P1080036

P1080105

P1080093

P1080075

Cestám zdar!

 

 

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *